V západní části Maďarska, ve městě Pécs (Pětikostelí), se konal na konci dubna festival stínového divadla Karakulit. Hostil soubory z celého světa - Indonésie, Indie, Číny, Španělska, Polska, Slovenska. Se stínohrou Sávitrí se jej zúčastnilo i brněnské divadlo Líšeň.

Iniciátorem a pořadatelem bylo divadlo MárkusZínház, jehož jádro tvoří rodina Gábora Piláriho a jeho ženy Zsuzsanny Vajdy.  Jejich malinké divadlo v centru Pécsi v prostoru bývalé pekárny je přímo napěchováno množstvím stínových loutek, javajek i marionet, z nichž přechází zrak - loutek přivezených z cest po Indii a Turecku. Tyto cesty za orientálním divadlem také inspirovaly myšlenku uspořádat festival a pojmout jej jako spojení mezi východem a západem, konfrontaci starobylého umění s experimentálními moderními evropskými tvary. Překlenout prostřednictvím festivalu čas a prostor, spojit tradici s novátorstvím a daleký východ s Evropou.

Festival byl také poctou k pětistému výročí tradičního žánru tureckého stínového divadla pojmenovaného podle jeho hlavní komické postavy Karagöz (turecká obdoba českého Kašpárka).  Kromě představení nabízel Karakulit návštěvníkům festivalu i členům souborů bohatý doprovodný program četných výstav, workshopů a přednášek.

Sávitrí divadla Líšeň zcela souzněla s vizí festivalu - experimentální, moderní formou zpracovaný tisíce let starý příběh z Mahábháraty. Inscenaci jsme odehráli v angličtině a po představení jsme se těšili upřímnému nadšení publika i odbornému zájmu kolegů z ostatních souborů. Ovšem nejpodrobněji prozkoumávali naši pohyblivou, hlavou kývající a otočnou loutku Indové ze souboru Tholpava Koothu. Jejich zájem i ocenění jsme si velmi považovali, protože kdo jiný by naše pojetí prastarého indického eposu mohl zhodnotit lépe, než členové starobylého rodu Pulvarů uchovávajícího tradici stínového obřadu již po dvanáct generací. Ti nám také posléze připravili jedinečný zážitek, který se poštěstí jednou za život - byli jsme svědky jejich hry Ramayana uváděné v záři i dýmu lamp naplněných kokosovým olejem, za zpěvu a zvuku bubnů, hrané starobylými loutkami z kůže, ručně vytepanými do neuvěřitelného ornamentálního detailu. Na festival přivezli zkrácenou verzi hry, kterou obvykle uvádějí před chrámem božstva Bhagavathi v části Indie zvané Kerala jako obřad trvající po celou noc - od setmění do svítání. V závěru hry je také možnost začlenit domluvená přání publika, která jsou samozřejmě za příslušný poplatek veřejně pronesena (zazpívána) a je přislíbeno jejich naplnění.

Po představení jsme měli tu čest vlastnoručně si loutky vyzkoušet a v bezprostřední blízkosti ohňů jsme pochopili, proč jsou jejich mužští vodiči v tradičních oděvech do půl těla  nazí. Bylo mi ctí vodit originální indickou loutku Síty, kterou jsem obdivovala neméně, jako synové a dcery rodu Pulvarů naši evropsky pojatou Sávitrí (Sávitrí i Síta jsou postavy z tisíce let starých základních eposů indické literatury) a naučit se typické gesto, bez kterého by se Sávitrí v Indii neobešla. Jak jsem se toto gesto naučila, a zdali bude fungovat, se můžete přijít přesvědčit na vlastní oči do zahrady Orlovny (Holzova 7) v Brně - Líšni, kde budeme Sávitrí hrát 22. 7. ve 20.30 tak, jak to máme nejraději, a jak je zvykem i v orientálních zemích - pod širým nebem (a v našem případě pod stoletými lipami), po západu slunce.

Pavla Dombrovská