V začátcích budování našeho nového státu v 90-tých létech 20.st. jsme cítili potřebu zaplnit prostor 40 - tiletého informačního embarga.

Socialistické noviny ať se již jmenovaly jakkoliv (a nejen noviny), byly čtivé pouze na stránkách kde chyběla všudypřítomná lživá komunistická propaganda. Tak jste mohli vidět lidi bez rozdílu, kteří si zakoupili noviny, hned je automaticky otočili a četli je od zadu. Čtivé byly max. tak 2 strany a to ještě s jistým nadhledem. Kromě sportu v nich nebylo nic co by normální člověk mohl strávit! Nedalo se věřit ani předpovědi počasí! Jediné na co se dalo celkem spolehnout bylo datum a cena! Pozornost lidí tak byla nezáměrně nasměrována ke sportu. Do sportu se hodně investovalo a pro komunisty v totalitních státech zejména východního bloku, byl sport výkladní skříní státní vyspělosti. Důležité byly výsledky - zdraví nezdraví, doping, nedoping !

Když se v r.89 režim změnil, lidé byli hladoví po všech pravdivých informacích ať již z historie, o zahraniční politice, o II.sv. válce, o emigraci a emigrantech, zkrátka jak to skutečně bylo! Najednou jsme zjistili, že může vedle sebe existovat více periodik a deníků s různým názvem a hlavně i s různým obsahem, což do té doby neplatilo! Cítili jsme potřebu vše změnit a začít od začátku. Udělalo se při tom i hodně chyb vyplývajících ze známého rčení „odříkaného chleba největší kus!“

Politika a veřejné dění mne vždy zajímalo. Vyrůstal jsem v rodině kde otec trávil dobu po 22 hod s uchem u rádia i přes to, že přes kvílející rušičky nebyla hlasatelům ze Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a Londýna prakticky rozumět žádná celá věta. Otec si je pak domýšlel a sám si tak tvořil zahraniční politiku ke svému obrazu. Vždy to ale končilo : „ Už to nebude dlouho trvat, žádná říše netrvala věčně!“ Bohužel ho ta nenáviděná komunistická říše o 2roky a čtyři měsíce přežila!

V r. 1990 jsem se stal zastupitelem a od začátku jsem usiloval o to, abychom nebyli jako „ONI“ a snažil jsem se jakýmkoliv dostupným způsobem občany informovat. Nejprve to byly veřejné tabule (skříňky), potom informační výlepové sloupy a jakmile se naskytla zákonná příležitost pro vydávání vlastních periodik, tak jsme jako Líšeň byli v Brně 4. městská část která si k 1.9.1991 pod identifikačním číslem 29/91 zaregistrovala své noviny.

Na jejich vydávání jsme se pečlivě připravovali ! Ve třicátých létech min. století v Líšni vycházely velice oblíbené „Líšeňské noviny“. Jejich vydavatelem ve vlastní režii byl akademický malíř pan Bohuš Jágr! Usiloval jsem o to, napojit se na tuto tradici a dále ji rozvíjet! Pan Jágr byl mezi těmi, které jsem oslovil nejdříve! Souhlasil s mým nápadem. K nám se přidal spisovatel a bývalý redaktor deníku Rovnosti pan Jindřich Uher, dále pan Stanislav Švábenský (původem sazeč), líšeňský básník Josef Keberle a ještě někteří další. Chtěli jsme se co nejvíce přiblížit svému vzoru ze třicátých let a co nejvíce dodržet layout novin. Ponechali jsme atypický formát, snažili jsme se zachovat novinovou kvalitu papíru (dnes ekologický papír). Mírně jsme poopravili styl hlavičky a nechali navrhnout modernější grafickou ozdobu v logu s ohledem na vztah k Líšni!

Původní noviny ze 30tých let byli u čtenářů velice oblíbené, protože se zajímaly především o místní problémy. Byly mnohdy psány v nadneseném duchu a doplňovány vtipy a originální perokresbou vydavatele. Bohužel tehdejší možnosti tisku a fin. náklady spojené s vydáváním (tiskla je tiskárna až v Letovicích) byly pro malý náklad a měsíční periodu tak vysoké, že se postupně více komerciovaly a z ekonomických důvodů se stále více zaměřovaly na reklamu. V průběhu asi 5ti let několikrát změnily svou tvář, až je pohřbila celosvětová hospodářská krize s následným protektorátem!

Řekl bych, že jsme se v roce 1991 hned od začátku poměrně dobře chytili! První 2 čísla na základě našich podkladů vytvořili profesionální redaktoři v tiskárně Rovnost včetně tisku. Protože bychom je nastálo nezaplatili, dali jsme se do toho sami. Já jsem měl na starosti organizaci, zajišťoval jsem materiály a spolu s panem J. Uhrem se podílel na grafické úpravě a autorských korekturách. Sazbu dělal pan Jiří Střítecký a tiskla je tiskárna Jíva v Bučovicích. Po smrti pana Jindřicha Uhra, (jehož předčasným odchodem utrpěla celá líšeňská kultura protože se s láskou a odborností angažoval i v jiných oblastech kultury) jsem s manželkou převzal celou tvorbu na sebe. Dalších 8 let jsme zajišťovali materiály. Já jsem měl na starosti grafickou úpravu, autorské korektury a komentáře, manželka gramatické korektury a ještě se podílela na organizaci!

První čísla byla ještě bez grafické úpravy v logu a prodávala se za 1,50 Kč. Počáteční náklad byl 4tisíce ks. Problémy kolem prodeje byly natolik náročné, že se líšeňské zastupitelstvo usneslo nabízet LN zdarma. Náklad se zvýšil až na 8tis. ks, byly volně dostupné a expedovaly se do nákupních center a některých vybraných prodejen. Byly tak určeny pouze pro vážné zájemce. V počátcích o ně byl takový zájem, že jsme je na základě požadavků zasílali i mimolíšeňským občanům na dobírku přes organizační odbor. Několik výtisků se dokonce expedovalo i našim emigrantům do zahraničí!

Informační obsah jsme postupně doplnili o levnou inzerci v přednostně řádkové podobě pro místní služby a řemesla. Inzerce měla sloužit občanům jako obousměrná služba.

Při tvorbě jsme se museli pohybovat v určitých mezích (v rámci zákonných předpisů). Zejména omezující bylo základní rozhodnutí zastupitelstva- „ noviny musejí být apolitické!“

Skladbu příspěvků jsme volili podle toho, koho jsme chtěli oslovit.

Po stránce kvality jsem se držel doporučení:

- aby obsah a jeho podání, včetně velikosti liter odpovídal požadavku cíleného čtenáře

- zajímavost novin dělají obrázky! Jejich velikost musí odpovídat důležitosti a zároveň obsahu.

- inzeráty by měly být službou a ne hlavní náplní

- články aby byly čtivé se v převážné míře musí podrobit autorským korekturám!

Noviny jsme mimo jejich rámec postupně doplnili vydáním tzv. „čestného uznání zastupitelstva“. Byl to stylový diplom v obdobné grafické úpravě, který se uděloval na slavnostních zasedáních zastupitelstva zasloužilým občanům Líšně a při různých akcích pořádaných pod záštitou MČ Líšeň.

Jako další informační službu jsme postupně zavedli pravidelný servis i pro okolní smluvní MČ vkládáním informačního teletextu na Infokanále do místní kabelové sítě Intercablu- dnes UPC.

V průběhu vzniku a vydávání novodobých Líšeňských novin nejprve zemřel pan Stanislav Švábenský a hned následně i pan Bohuš Jágr, aniž by se dočkali prvního vydání. Záhy po nich odešel na věčnost pan Josef Keberle. Po pěti létech společné práce nás nečekaně opustil i pan Jindra Uher a asi po 10ti létech pan Jiří Skřítecký.

Po 13ti létech mého „ šéfredaktorování „přišla na radnici nová politická garnitura a dala také novinám nový směr. Tzv. svěží vítr do plachet! Jsem rád, že jsem již nemusel v duchu nových představ pokračovat! Noviny po r. 2002 se v podobě jakou mají dnes úplně odklonily od původního záměru zakladatelů!

Digitalizace médií nabízí mnoho dalších možností. Pokud by dnes někdo vymýšlel novou úpravu novin, měl by nejprve provést podrobnou analýzu informačních požadavků, nových mediálních informačních prostředků a vlastních finančních možností v návaznosti na novou legislativu o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o svobodném přístupu k informacím !

Nejsou všechna média vhodná pro šíření jakýchkoliv informací a proto by bylo potřeba opět se zamyslet nad tím „co, komu, proč, jak a za kolik“ a podle toho informace rozdělit do různých médií !

Nechci radit a ani se vnucovat, ale chtěl jsem se jen skromně podělit o některé ze svých dříve nabytých zkušeností a poznatků!

Do přílohy bych si dovolil připojit několik obrazových materiálů souvisejících s tvorbou LN

Milan Rozprým

Příloha k Líšeňským novinám:

(článek uvěřejněn se souhlasem autora)