Václava Košuliče jsem poznal v únoru roku 1998 na schůzi místní organizace ČSSD v Líšni. Já byl vyjukaný nováček na první schůzi, on se v tomto prostředí pohyboval už devátým rokem. Nemůžu hodnotit, jak se choval předtím, ale měl a má můj obdiv, jako každý, kdo vstoupil do sociální demokracie počátkem devadesátých let, kdy tento čin vyžadoval dávku, pokud ne přímo odvahy, tak jistě velké vnitřní síly. Sociální demokracie byla stranou malou, vysmívanou, prostě divnou, vstup do ní tehdy rozhodně nebyl „sexy“, o rychlém výtahu k moci ani nemluvě.

Strávil jsem s Václavem Košuličem nespočet schůzí, od komorních až po veliká fóra. Jednou z obdivuhodných vlastností byla urputnost, tvrdohlavost, otevřenost, přímočarost, či jak to jen správně vystihnout… s jakou dokázal prosazovat svoje názory. Nebál se jít proti všem. Když byl vnitřně přesvědčen o své pravdě, zvyšoval hlas i na padesát lidí v sále… To netaktizoval, nepřemýšlel několik tahů dopředu, co mu to přinese, či co naopak ztratí v zákulisních bojích. Když byl přesvědčen, že daná věc je prospěšná, neohlížel se na „vyšší zájmy“, a už vůbec ne na zájmy „vyšších stranických orgánů“. „Mně jde hlavně o Líšeň“ říkával často, nahlas i klidně. Byla to pravda. Václav Košulič byl obyvatelem staré Líšně, vyrostl zde a v nejlepším smyslu těchto slov žil pro ni. V komunální politice se pohyboval dvaadvacet let. Jako zastupitel, několikanásobný radní a nakonec místostarosta se zabýval sociální politikou, např. rekonstrukcí mateřských školek. Jak už bylo v jeho povaze, po konkrétních problémech šel důsledně a nekompromisně. Protože co už by mělo být lepší prací komunálního politika, než starost o lepší bytí a výchovu mladé generace v moji obci - která právně obcí není, jak nám občas připomínal na zastupitelstvu - v Líšni.

Asi před jedenácti lety jsem ve svých hezkých, ale značně nevyzrálých pětadvaceti letech, kritizoval Václava Košuliče pro přílišnou zahleděnost právě do komunální politiky s tím, že „jeho obzor končí u Zetoru“. Dnes, když jsem o jedenáct let starší (určitě) a moudřejší (snad), se za svůj výrok stydím. Václav Košulič se zajímal o svoji obec, měl ji rád a pracoval pro ni. A hlavně měl názory, postoje, které měnil obtížně… Dnes jsme svědky invaze mladých bezcharakterních kariéristu do veřejného života (nejen do strany sociálně demokratické), kteří nemají obzor, který by někam zasahoval. Tito kariéristé mají přímku. Přímku od své osobnosti… na stranický sekretariát, vysněnou židli na Kraji, či ve státní správě. Komunální politika, problémy sousedů, je nezajímají. Je to pro ně jen přestupní stanice, na cestě k vrcholu. A vůbec nic si nemyslí. Za rekonstrukci mateřské školy budou bojovat pouze tehdy, když jim to schválí „vyšší orgán“. Ve světle toho bylo fungování Václava Košuliče v komunální politice skutečnou polic, skutečným zájmem a správou věcí veřejných, skutečnou péčí o blaho obce, a proto a právě proto bylo lidské v tom nejlidštějším smyslu.

Před posledními komunálními volbami říkal Václav Košulič, že kandiduje naposledy. Považovali jsme to tehdy za diplomatické prohlášení, taktický tah zkušeného politika (což Václav Košulič ovládal také), nikdo nevěřil, že člověk jeho formátu by vydržel se veřejně neangažovat… Od soboty 7. září víme, že je to pravda. V příštím zastupitelstvu už Václav Košulič nezasedne. Bude tam chybět rétor, komunální politik, ale také člověk se vším co lidství dovršuje, s emocemi, urputností, neústupností…

PhDr. Lukáš Karnet