Pod delší odmlce se vracíme k pokračování souboru článků Cizí obchodníci a živnostníci v Líšni. V předchozích článcích jsme se zaměřili na služby, potraviny, odívání a drobné zboží.

Tentokrát bude naším cílem zaměstnání občanů Líšně, které ve své knize Obrázky lidopisné, popisují autoři F.Bartoš, C. Mašíček.

Vápenici – rolníci z nedalekých osad v Ochozi a Ubuci měli své vápenice, ze kterých rozváželi párem koní vápno po okolí. Na kozlíku seděl hospodář a na rozpoře čeledín. Oba oděni do bílé haleny s holinkami na nohou. V případě jemného deště, byla přes vůz přetažena plachta. Vápno se prodávalo na čtvrti a půlčtvrti. Vápno prodávaly i chudobné ženy, které zvláště před svátky chodily s pytlem vápna na zádech. Časně ráno procházely ulicemi a prodávaly vápno na drobno. Vápno se nevážilo, ale spravedlivě měřilo „od oka“.

Pískaři – obyčejně přiváželi v pytlech na trakaři jemný písek, který prodávali hospodyním na čištění kuchyňského náčiní a hrubší písek, který se přidával do vápna určeného k malování.

Drvař , drvařka - byli především chudobní lidé z okolních vesnic, pracující v lesích. Z haluzí dělali takzvané oklešky, které pak prodávali. Drvař přivážel oklešky na trakaři, drvařka je nosívala na zádech. Chodili dům o domu a ptající se: „Nekópíte dříví? Dám je laceno!“ Nabízeli také borové louče a hůlky k fazolím.

Papirníci – mívali na zádech dřevěnou almárku a v ní archy papírů, dopisní papír, obálky, pera, držátka a tužky.

Kolečkáři – z jara přijížděl od Křtin. Přiváželi plnou fůrku koleček, trakařů a žebříků. Cenu žebříku odhadovali podle počtů šprušlí. Kolik jich na žebříků bylo, tolik šestáků stál.

Košináři – přiváželi koše na jablka, brambory a na nasazování hus a slepic.

Řičičáři nebo-li síťaři – přiváželi na trakaři řitice, síta, luby a sítě drátěné i žíněné. Někdy se zastavili na náměstí, kde odstavili trakař se zbožím a vydali se dům od domu nabízet své zboží, případně opravovali poškozené síta na mouku, mléko atd.

Vopálkaři – přiváželi na dvoukoláku „vopílke velký he malý, s róčkó nebo bez róčke“. Zboží bylo upleteno z kořínků lesních stromků a z pevných „ palačin“ tvrdého dřeva. Toto zboží mívalo v Líšni dobrý dobyt.

Slaměnkáři – chodívali především z Ořechova a z Ořechoviček a přinášeli v plachtách slaměnky „na pecne he na štrycle“ (slaměné košíky na chleba).

Lopatáři – dováželi od Křtin dřevěné lopaty, hrabě a vidle.

Bróskaři– měli kolem krku na řemeni zavěšenou ošatku a v ní různé brousky, nože a vidličky.

Stromkaři– přicházeli do Líšně z jara a nabízel na prodej stromky štěpované i plané. Stávali před hospodou, kde čekali na kupce.

Senaři - nedostatek domácí pice (krmivo) pomáhali řešit senaři od Křtin, který přivážel plnou fůru.

Kolomazníci – vyráběli ze smolného borového dřeva kolomaz a dováželi je rolníkům v bečce na trakaři.

Často do Líšně přijížděli Židi na nákup kůží, peří . Dále pak: Agenti pojišťoven, prodavači losů, sklenáři opravující rozbitá okna, šlejfíři brousit nůžky, břitvy a spravovali také „palazóre“ (dešníky).

Takto chodívali někteří obchodníci kdysi Líšní. Hlasitým hlasem volající, od domu k domu chodící. Jiní čekali na kupující na určitých místech. I takový byl život obchodníků a živnostníků v Líšni. Ať již byla doba jakákoliv, tak jak ze samotného textu vyplývá, někteří nechávali své zboží volně na náměstí a obcházeli okolní domy. Bez strachu, že by někdo jejich zboží ukradl, váha se odhadovala od „oka“.

Naši předkové žili v určité důvěře k sobě navzájem. Dovedeme si dnes představit, že bychom někde něco nechali jen tak? Koupili bychom si od pouličního prodavače nějaké zboží s váhou od „oka“? Doba se změnila a změnilo se i naše chování…