Lidé byli ve válečném období vybízeni k vybudování krytů, aby se v případě poplachu mohli ukrýt. Zvláště tam, kde se daly předpokládat hustější nálety.  To se týkalo i lokality Líšeň, protože významným terčem náletů a shazování bomb byla nedaleká továrna Ostmark (dnešní Zetor).

Na celkem nenápadném území v okolí běžné zástavby se nám podařilo zdokumentovat další typizovaný protiletecký kryt. Mrzlo, jenom to skřípalo, ale využili jsme i v silném větru možnost, do krytu sestoupit a pořídit pár záběrů a videozáznam. Nejprve jsme museli počkat, až přestanou být orosené čočky na přístrojích, protože pod zemí je samozřejmě mnohem tepleji oproti venkovnímu mrazu, příjemných 12°C. A to se zpotí i čočky v objektivu. Využili jsme čas a prozkoumali stav zdejších stěn. Jsou naprosto neporušené a je jasné, že tato lokalita zasažena nebyla, koneckonců se to neuvádí ani ve zdejší kronice.

Tyto kryty měly oválný profil vybetonované skořepiny, kvůli statickému rozložení sil při případném zásahu a výbuchu bomby přímo nad krytem. Podobných malých úkrytů zůstalo z původních stovek po celém Brně pouhých několik desítek. Většinou se po válce vstupy zasypaly, aby tam nevlezly a neublížily si děti, nebo feťáci.

Původní vstup byl zasypán i u protileteckého krytu v Líšni – možná až v mnohem pozdější době. Zachován však zůstal nouzový výstup, s šachtou zhotovenou přímo skrze klenbu hlavní chodby a opatřenou jednoduchým poklopem, maskovaným tenkou vrstvou zeminy a trávy. Tudy jsme se spustili, abychom kryt ještě zdokumentovali, protože jeho budoucnost je nejistá, podobně, jako u většiny těchto krytů z konce druhé světové války. Po sestupu do dlouhé chodby jsem si povšimnul větracího vrtaného průduchu, který je dnes nefunkční. Přesto se v krytu netvořila žádná plíseň. Je možné, že neměla z čeho vzniknout a nebo je kryt jemně větrán ještě jiným průduchem, snad skrze zásyp, který se nachází za rohem konce dlouhé chodby v místě původního vstupu.

Tento kryt nemá vytvořený přesah chodby oproti vstupní části. U protileteckých krytů býval realizován se záměrem, že případná tlaková vlna se o slepý výklenek roztříští a její další průnik do obývané části krytu nebude už tolik razantní a neroztrhá lidem těla. Na to se asi při rychlém budování a betonování krytu zapomnělo. Projektovou dokumentaci nebo stavební výkres jsme na rozdíl od několika jiných brněnských krytů v archivech zatím nenašli.

Typizovaný profil chodby je opatřen i betonovým rozšířením paty stěny, aby bylo možné umístit podélně nebo příčně prkna na sezení a přečkání náletů v krytu. Vybavení krytu nebylo žádné – u tohoto jednoduchého typu se počítalo s ukrytím osob na pouhých několik hodin a nebyla tak řešena ani otázka náhradního vzduchu a těsnosti před radiačním nebo chemickým zamořením. Tento kryt tedy měl sloužit jednoznačně pouze pro ukrytí před nálety. Vzhledem k délce chodby (15 m) se zde reálně mohlo ukrývat asi 50 osob. Zda byl kryt skutečně někdy využitý při náletech, to se budeme pokoušet zjistit od nejstarších pamětníků, kteří tu nepěknou dobu zažili na vlastní kůži.

Naše sdružení Agartha se snaží příležitostně pátrat i po těchto úkrytech a dokumentovat je. Jsme rádi, že se nám to podařilo i v případě jednoho Líšeňského krytu. Je to součást lidské historie, která by měla zůstat zachována – v tomto případě jako důkaz špatných lidských rozhodnutí a zla, před nímž bylo nutné se utíkat rychle skrýt a zachránit si holý život.

Více o našich průzkumech a možnostech navštívit podzemí, na stránkách www.agartha.cz

Kamil Pokorný