Krom tří výročních jarmarků, které schválil už král Matyáš v roce 1617, později čtyř výročních trhů, užívaných až do první republiky, se v Líšni konaly týdenní trhy, až do roku 1945. Obchodování v Líšni se soustředilo na „městečko", kolem tehdejší sochy sv. Jana Nepomuckého (dnes přemístěné o desítky metrů ke kostelu sv. Jiljí).
Týden před pořádáním trhu se objevila na rohu radnice při štítu dřevěná ruka se šavlí, oznamující konání výročního trhu. Byl to symbol pořádání jarmarku, zároveň též odznak práva a trestu, který měl lidi varovat před krádežemi a podvody páchanými během trhů.
Lidé se toho dne odívali svátečně. Chlapci ve vysokých botách, pěkně vyleštěných s červenou kordulí a blýskajícími se knoflíky, v bílé vyšívané košili, budili pozornost všech, kteří sem na jarmark zavítali. Děvčata čistá jako lupínek se honosila pěkným líšeňským krojem. Odpoledne zazněla před obecní radnicí známá líšeňská Mazlova kapela. Na jarmark se těšívali mladí i staří, soustředil se sem lid z celého okolí.
Během jarmarku byl velký hluk. Od časného rána projížděli řemeslníci a obchodníci, aby vyložili své výrobky v boudách přikrytých plátěnou střechou. Každý druh zboží míval určené své místo. U svatého Jana byly boudy s cukrovím, vedle nich hrnčíři se zbožím hlíněným, u kostela měli bednáři rozložené škopky, putny na vodu, dřevěné putny na záda a všechno, co k tomu patřilo. Podél silnice probíhající náměstím stály boudy s plátnem a suknem, před Štěpánkovým obchodem měli ševci rozvěšenou obuv a čepičáři čepice. Největší boudu ústící do špice nahoře míval jedovnický barvíř, jehož zboží bylo stále obklopeno koupěchtivými, protože bylo pro jeho trvalou barvu nejvíce vyhledávané. Mezi prodávajícími bylo slyšet výrazné volání známého brněnského pekaře Matýska, který sotva stačil vytahovat z plechového kotlíku vonné párky, přidávaje k nim křehké slané pletýnky. Nedaleko sázeli odrostlejší na čísla, jež vytahovali z míšku. Kdo vyhrál, potěšil se růžencem fíků, krabicí sladkých cukrdlat a jinými pamlsky.
Trhy podporovaly zvláště řemesla a obchod v malém, kterým se líšeňští obyvatelé a zvláště ženy staly známými po celém kraji. Kupovaly a prodávaly především ovoce, živou drůbež jako husy, kachny, slepice, krůty, holuby, a také zvěřinu - koroptve, bažanty, zajíce, srnce i kůzlata a také mléko, máslo (putru), tvaroh, sádlo. Z Bosny do Uher líšeňští obchodníci dováželi vepřový dobytek. Na Moravu ho přivezli vlakem a pak ho bagoňáři hnali od vesnice k vesnici a prodávali. Na podzim šel sám obchodník a vybíral peníze.
Specifický byl prodej vajec, kterým se zabývali zvláště domkaři. Za tím účelem jsou ještě dnes v mnoha sklepích velké cementové nádrže, ve kterých byla vápenná voda, do níž se vejce nakládala a v zimě prodávala. Údajně to byl originální recept líšeňských obchodníků, kteří ho úzkostlivě střežili. Zpočátku jej znalo jen několik rodin, které na tom značně zbohatly. Dokonce ani děvečka o nakládání nesměla vědět a v době nakládání se prováděly různé zastírací manévry jako bílení chalupy, aby se zdůvodnilo, proč se hasí vápno a nebo děvečka dostala za úkol rozbíjet různá koření,které bylo údajně k nakládání potřeba. Staří lidé velmi zazlívali mladým, že to tajemství vyzradili.
V příštím článku: rozvoj obchodu (70 vagonů ovoce, 2 miliony vajec na zimu, chodba až do Brna a další podrobnosti)
Použité zdroje: Jiřina a Ludvík Belcredi: Svatý Jan to vše viděl, kronika Líšně, archiv týmu Vlisni.cz
Kategorie: